Elektronické volby jako kladivo na demokracii?

Také by se vám líbilo, kdybyste mohli volit pěkně z tepla domova, prostřednictvím internetu nebo telefonu, klidně i z druhé strany světa? Mně taky, ale… Každá věc má svá rizika a nejinak je tomu s e-volbama.

Asi se všichni shodneme na tom, že demokracie stojí a padá na svobodných volbách. V naší ústavě¹ je psáno, že takové volby jsou:

• tajné (nikdo neví, koho jste volil),
• všeobecné (volit může každý, kdo má na to právo),
• rovné (každý volič disponuje stejným počtem hlasů jako kterýkoliv jiný)
• a především přímé (občan volí přímo, nikoliv přes prostředníky)².

Technicky by patrně nebyl problém zajistit tajnost, všeobecnost a rovnost v rámci elektronických voleb. Jenže… Murphyho zákon říká, že každý program má alespoň jednu chybu.

Tak například v Německu proběhly elektronické volby do Evropského parlamentu již v roce 1999 (následně v roce 2002 do Spolkového sněmu), avšak množící se pochybnosti o volebních přístrojích vedly k soudním sporům, které skončily rozhodnutím Spolkového soudu o neslučitelnosti hlasovacích přístrojů se spolkovou ústavou. Odůvodnění znělo v tom smyslu, že hlasující občan neměl možnost ověřit, že byl jeho hlas správně započítán. Volby v roce 2009 proto znovu proběhly tradičním způsobem³ a návrat k e-volbám již Německo neplánuje.

Podobný problém nastal také v Nizozemí, kdy byla dokázána prolomitelnost a nedostatečné zabezpečení hlasovacích přístrojů. Nizozemsko od elektronických voleb upustilo v roce 2007 a návrat k nim již rovněž neplánuje.³

Stejný osud stihl e-volby v řadě jiných evropských zemí. Je mezi nimi např. Irsko, Skotsko (nezapočítání 140 000 hlasů), Finsko, Francie, Španělsko a Rakousko. Žádná z těchto zemí v důsledku negativních zkušeností neplánuje návrat k elektronickým volbám.³ Proč?

Důvěra je základ

Negativní zkušenosti měly svého společného jmenovatele ve ztrátě důvěry k volbám jako takovým (po několika úspěšných pokusech o jejich zmanipulování). Žádný elektronicky systém není bohužel 100% a i kdyby byl, musí ho někdo provozovat. U toho někoho musíte mít 100% jistotu, že systém nezneužije v rámci sledování svých zájmů. Ale i tak tu může být někdo třetí s patřičným technickým a intelektuálním vybavením, který do systému pronikne a učiní ho nedůvěryhodným.

Bohatě postačí, když někdo zpochybní výsledky voleb v nějakém okrsku. Za normálních okolností se vezmou archivované volební lístky a dojde k jejich přepočítání. Ale jak chcete přepočítat elektronické hlasy? Nemanipuloval někdo s flash diskem nebo databází? Máme jistotu? Důvěra je pryč.

Nepřímost volby

Klíčovým a stěžejním argumentem v neprospěch elektronických voleb je její nepřímost. Jednoduše řečeno: neexistuje nic jako elektronická plenta. A je to právě povinnost jít fyzicky za plentu (před samotnou volbou), která zaručuje, že občan volí sám za sebe, tedy přímo. V minulosti jsme mohli pozorovat, kam absence této povinnosti vedla, když komunisté zavedli mezi lety 1948 a 1989 tzv. manifestační volbu. Občan manifestační volbou veřejně demonstroval (bez nutnosti jít za plentu) svou spokojenost s kandidátkou Národní fronty a asi tušíte, jaké podezření vyvolal ten, který za plentu šel.

Dnes by byl problém jiný. Napadnutelné je již samotné hlasovací zařízení (telefon nebo počítač) a to například virem. V rámci e-voleb by také mohlo docházet k nátlaku nebo přímo donucení k hlasování, přičemž jako nejrizikovější skupiny se jeví ženy a senioři:

• až 40% žen uvádí, že se staly obětí domácího násilí⁴,
• 144 211 seniorů využilo mezi lety 2004 – 2014 krizovou telefonickou linku pro oběti domácího násilí⁵.

Mluvíme zde o rozhodujícím množství voličů, kteří mohou být donuceni k volbě (prostřednictvím SMS/internetu), kterou by za normálních okolností neučinili. Ale i kdyby byla oběť jenom jedna, i kdyby nebyla žádná, jde zde o základní princip svobodných voleb. Pokud někdo toto riziko bagatelizuje a marginalizuje, pak nutně pohrdá hlasy voličů.

Situace v Česku

V České republice proběhla první snaha o zavedení elektronických voleb již v roce 2010, kdy v Programovém prohlášení vlády ČR ze dne 4. srpna byla uvedena tato věta: „Zároveň vláda připraví návrh volebního kodexu, který komplexně upraví organizaci všech druhů voleb konaných v České republice s možností elektronického hlasování ve volbách.“⁶. Usnesení vlády č. 151 ze dne 14. března 2012 pak uložilo ministru vnitra zpracovat podklady k zavedení elektronických voleb.⁷

Výsledkem byl dokument³ stavějící se k elektronickému hlasování poněkud skepticky. Cena pilotního projektu byla odhadnuta na 230 mil. Kč, provozní náklady pak na 22 mil. Kč. Kriticky se k elektronické volbě vyslovil také Jiří Peterka⁸, přední česká IT osobnost a autorita v oblasti počítačových sítí. K implementaci projektu nakonec nedošlo, možná také kvůli pádu Nečasovy vlády v roce 2013.

V současné vládě (je týden před volbami) byl o elektronické volby zájem ze strany subjektů ANO a KDU-ČSL, premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) se stavěl proti⁹, mimo jiné z výše uvedených důvodů¹⁰. Sitauce se ovšem může po volbách změnit.

Vzhledem k tomu, že se jedná o velice lukrativní byznys, můžeme očekávat výkop tématu (ať už přímý či nepřímý) z nadnárodních společností jako je HP, IBM nebo Siemens. Těch pár stovek miliónů za to stojí a oni svou šanci nepromarní…

Situace v Evropě

Jak již bylo řečeno, takřka všechny země, které elektronické volby vyzkoušely od nich nakonec upustily. Výjimkou je pobaltské Estonsko, kde se elektronicky hlasuje od roku 2005. Problém s ovlivňováním hlasování tam patrně není na pořadu dne a vzhledem ke geopolitické situaci se ani nelze divit. Rusko a minoritní Rusové je zaměstnávají „na plný úvazek“.

Závěr

Elektronické volby jsou dobře myšleným záměrem (podobně jako korespondenční hlasování¹¹), jehož realizace ale přináší zásadní nalomení principů svobodných voleb: přímosti a tajnosti (u korespondenčního hlasování). Volby mohou být buďto svobodné nebo pohodlné.

Přes to všechno je elektronizace státní správy krok správným směrem. Místo e-voleb bychom například mohli umožnit vyřízení voličského průkazu přímo na libovolném Czech POINTu, který je na každé poště. Volič by tak nemusel žádat svůj obecní úřad, ale celou záležitost by vyřídil do 30 minut na místě. Bylo by to levné, bezpečné a přínosné pro každého, kdo potřebuje z toho či jiného důvodu volit mimo svůj okrsek. A nebo zrušit institut trvalého bydliště a volit jen podle nahlášeného aktuálního bydliště.

Zdroje